NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bristolskou screamo-hardcoreovou kapelu, kde řve divoženka a kytarista nosí triko ORIGIN, mi přinesl do cesty opět letošní Fluff fest. Spojení drásavých emo-violence kytar, řevu, melodického hácéčka, kytarové epičnosti i špetky grindcore. Mašina, která jede neúnavně kupředu, pohání ji přímočará kanonáda a v převodové skříni má jen dvě rychlosti, intenzivní a ještě intenzivnější. Chvíle, kdy je možné si odpočinout, jsou vzácností, ale i takové se najdou. Například pecka „The Vanishing Point“ je zvukově i aranžérsky přesně takovým ostrovem umírněné beznaděje.
Líbí se mi ta syrovost a splašenost, která je v mnohých podobných kapelách tlumena. Často mě napadá myšlenka, že této hudbě chybí k black metalu vlastně jen krůček. Jakoby se tu v jedné kapele potkala hudba OATHBREAKER, PIANOS BECOME THE TEETH a něco z třeba takových CODE ORANGE.
Své tu plní i ženský element. Jen málo kluků dokáže vyvinout tak intenzivní křik na pokraji hysterie. Jsou tu ale i věci, které mě nebaví. To když se přestane tlačit na pilu a SVALBARD začnou sklouzávat k průměrnějšímu melodickému hardcoreu. Síla bristolských je právě v tom, jak šlapou na plyn. Metalový tah je citelný v průběhu celé desky a je tím, co pohání desku kupředu. Příště, stejně jako při koncertu, ještě víc nekompromisnosti, prosím.
7 / 10
When I Die, Will I Get Better? (2020)
It's Hard To Have Hope (2018)
Discography 2012?-?2014 (2016)
One Day All This Will End (2015)
Gone Tomorrow (EP) (2015)
Svalbard (EP) (2012)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.